Mareš Jan

Narodil se v rodině soběslavských živnostníků. Po maturitě musel nejprve rok pracovat jako pomocný dělník a teprve v roce 1959 mohl nastoupit na Pedagogický institut v Českých Budějovicích. Po vojně byl přijat na obor český jazyk – filozofie na Karlově univerzitě a začal časopisecky publikovat (Listy Klubu přátel poezie, Tvář). Od studentských let byl úzce spjat s Krajským nakladatelstvím v Českých Budějovicích. V roce 1963 mu zde vydali básnickou prvotinu Hořká chuť ořechů, 1967 nastoupil do nakladatelství jako redaktor, vymyslel pro ně nový název Růže a v uvolněné atmosféře konce 60. let 20. století inicioval vydávání do té doby nepublikovaných katolických autorů (např. Zdeňka Kalisty (1900—1982), Jaroslava Durycha (1886—1962), Bohuslava Reynka (1882—1971), F. D. Mertha). Z jeho podnětu vydalo nakladatelství také tři knihy Adalberta Stiftera (1805—1868), Hvozd, Brigita a Potomci. Podílel se na vydávání redakčního časopisu Arch a publikoval v něm své glosy. Po rozehnání redakce Růže v roce 1970 pracoval čtyři roky jako vedoucí antikvariátu, ve skladu a deset let v prodejně technických norem. V roce 1988 nastoupil do regionálního oddělení Státní vědecké knihovny v Českých Budějovicích, kde se mohl intenzivněji věnovat svému celoživotnímu zájmu, německé šumavské literatuře, začít ji systematicky zkoumat a překládat. Po roce 1989 hojně publikoval časopisecky své studie, překlady a medailonky německy píšících autorů ze Šumavy (např. ve Výhledech, Prostoru, Iniciálách a regionálních jihočeských periodikách) a zároveň vytvářel své životní dílo, internetovou publikaci Kohoutí kříž s podtitulem Šumavské ozvěny / Des Waldes Widerhall, která byla v roce 2001 zpřístupněná veřejnosti na webu Jihočeské vědecké knihovny. Elektronickou podobu jí dal Ivo Kareš (* 1964). Monumentální dílo obsahovalo k 30. 1. 2026 údaje o 2 734 autorech, více než 6 500 ukázek a 43 000 dokumentů v obrazových přílohách. Publikace byla v roce 2003 oceněna ministerstvem kultury jako Významný počin v oblasti poskytování veřejných a informačních služeb a v roce 2018 dostala zvláštní cenu festivalu Šumava Litera za mimořádný přínos šumavské literatuře. V roce 2021 obdrželi tvůrci Medaili Adalberta Stiftera od Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Výbor z elektronické publikace vyšel knižně pod názvem Kohoutí kříž, 'S Hohnakreiz: ozvěny německé lyriky ze Šumavy (2003). 

Knižně byly vydány také Marešovy překlady povídek Johannese Urzidila Jdu starým lesem (2005), texty v publikacích Knížka rožmberská: výběr z německy píšících autorů od 13. do počátku 20. století (2011) a Karel Klostermann (1848—1923): soupis díla (2008). Z němčiny přeložil knihy Anselma Grüna Cesty ke svobodě: duchovní život jako cvičení ve vnitřní svobodě (1997) a E. Flussera Válka jako nemoc (2016). Z polštiny přeložil knihu Tomasze Weçławskiho Rekolekce s Karlem Čapkem (1997). Spolupracoval také s Českým rozhlasem, který v jeho překladech odvysílal několik povídek německých autorů ze Šumavy a literárních pásem.

V roce 2020 byl Jan Mareš uveden do Síně slávy festivalu Šumava Litera. Získal také Cenu města České Budějovice za rok 2022 za celoživotní přínos literatuře.