Formy a projevy organizace veřejného života obyvatel města od roku 1848.
Politizace občanů Českých Budějovic se poprvé výrazně projevila během revoluce roku 1848. F. J. Klavík byl zvolen hospodářským inspektorem, vznikla Národní garda, měšťané odmítli volit do německého Národního shromáždění, byla založena Slovanská lípa a vyšly první noviny. Politickou událostí prvního řádu byly v revolučním roce volby do říšského sněmu. Josef Leeb (1787—1857), první poslanec zákonodárného sboru za České Budějovice, byl jako jediný kandidát zvolen jednomyslně, ale po jeho odstoupení se rozpoutal skutečný volební boj, jaký město zažilo poprvé. Vítězně z něho vyšel Anton Robl († 1861), který měl na říšském sněmu stejně jako jeho předchůdce blízko ke konzervativnímu středu.
Šedesátá léta, počátek ústavní éry v Rakousku, přinesla po předchozím útlumu, z něhož se vymykala jen volba F. J. Klavíka starostou města (1850), politické oživení i do Českých Budějovic. V obecních volbách na jaře 1861 byl F. J. Klavík znovu zvolen starostou a Češi, vedení Hynkem Zátkou (1808—1886), získali poprvé zastoupení v městském zastupitelstvu. F. J. Klavík byl též poslancem zemského sněmu, jehož virilním (nevoleným) členem byl z titulu své biskupské hodnosti i J. V. Jirsík. Ten zároveň zasedal v říšské radě společně s dalším poslancem z Českých Budějovic, advokátem a prvním předsedou Besedy českobudějovické V. Grünwaldem. Stejnou staročeskou orientací jako oni se vyznačoval Český politický spolek, založený 1871. Jeho členové pokládali za prvořadý politický úkol pečovat o české školství ve městě. V té době měla už obě jazyková společenství ve městě vlastní politické reprezentace. Mezi Čechy se od 1870 prosazoval A. Zátka, zprvu jednatel a 1884—1891 starosta Českého politického spolku. Vůdčími osobnostmi budějovických Němců byli tehdy W. Rziha a zejm. E. Claudi, zvolený také po F. J. Klavíkovi 1867 poslancem zemského sněmu, kde se stal náměstkem nejvyššího zemského maršálka, a od 1873 i říšské rady. Claudiho místo v politickém vedení německy mluvících obyvatel města převzal 1884 J. Taschek, 1903 zvolený starostou. Vedle něho dosáhli vlivného postavení J. Stegmann a J. Kneissl. V letech pasivní opozice (1867—1878) se čeští občané zpravidla k volbám dostavili, ale jejich zvolení poslanci se práce zastupitelských sborů neúčastnili. To platilo o V. Grünwaldovi, který dvakrát zvítězil ve volbách do říšské rady, aniž by do ní vstoupil. Obecní volby 1876 Češi bojkotovali.
Vzestup politického života po ukončení pasivní opozice a rozšíření volebního práva o tzv. pětizlatkové voliče byl už plně spjat s činností A. Zátky. Byl předsedou i Besedy lidu a po jejím zániku Národní rady Čechů českobudějovických, do níž se od 1900, zvláště když Český politický spolek přestal vyvíjet činnost, soustřeďovala česká politická aktivita ve městě. A. Zátka sám byl zvolen do zemského sněmu 1901.
Politické poměry 90. let byly i v Českých Budějovicích ve znamení počínající plurality. Staročeši si zásluhou všeobecně uznávané autority A. Zátky uchovávali rozhodující vliv, ale do popředí vystupovali jejich mladočeští oponenti, sdružení od 1891 v Občansko-politické besedě za předsednictví poslance Richarda Purgharta (1851—1910) a těžící z ideové spřízněnosti s Jihočeskými listy. Z občanských stran tu ještě působili křesťanští sociálové, jejichž mluvčím byl Karel Slavík (1860—1944), realisté, kteří měli přívržence mezi středoškolskými profesory, a státoprávní radikálové. Jádrem vznikajícího socialistického hnutí ve městě byla od 1888 Dělnická beseda. Roku 1893 se České Budějovice staly místem konání sjezdu sociálnědemokratické strany. Jejími výraznými postavami byli Antonín Macek (1872—1923), redaktor listu Jihočeský dělník, vycházejícího od 1897, Antonín Janoušek (1877—1941) a později A. Kříž. Voličskou základnu měla především na Pražském předměstí. Českobudějovičtí socialisté dali o sobě důrazně vědět 1905 při shromážděních na podporu všeobecného volebního práva, s nimiž je spjata i tzv. párková aféra. Nejmocnější demonstrace v rámci všeobecné generální stávky 28. 11. se na náměstí Přemysla Otakara II. zúčastnilo více než 20 000 lidí.
Národně sociální strana zde vznikla 1897 a svým okamžitým vítězstvím ve volbách do nemocenské pokladny předznamenala pozdější postavení nejvlivnější politické strany v Českých Budějovicích. Od 1899 vydávala noviny Stráž lidu za redakce Jiřího Stříbrného (1880—1955). Ve volbách do říšské rady 1897 získaly v Českých Budějovicích nejvíce hlasů české občanské strany, následovány německými liberály, sociálními demokraty, kteří kandidovali společně s ostatními českými stranami, a německými křesťanskými sociály. V nové páté kurii zvítězil ještě německý liberál, ale v městské kurii byl zvolen český kandidát Bedřich Schwarzenberg (1862—1936). Také pro obecní volby 1906, poslední před první světovou válkou, se české strany shodly na jednotné kandidátce do 3. sboru. Výsledkem bylo získání těsné většiny nad německými stranami. Ve volbách do říšské rady 1907 a 1911, konaných už podle všeobecného volebního práva, byli zvoleni kandidáti Národní rady, v prvním případě Josef Brdlík (1848—1932), v druhém tajemník Národní rady František Vodňanský (1866—1920). Sociální demokraté, kteří v celozemském měřítku získali nejvyšší počet hlasů, tak v Českých Budějovicích utrpěli porážku. Německé politické strany se zde obou posledních voleb neúčastnily.
Roku 1918 obnovili ve městě svou činnost někdejší mladočeši, nyní státoprávní, později národní demokraté, mezi nimiž vynikal F. Zdráhal, sociální demokraté, vedení A. Křížem, čeští, později národní socialisté v čele s O. Svobodou, křesťanští sociálové, pozdější lidovci, jejichž hlavním mluvčím byl Václav Pavlík-Sychra (1874—1921), a zásluhou svých představitelů A. Zátky a F. Hromady také ještě staročeši. Ti všichni s řadou dalších se jako členové českobudějovického Národního výboru podíleli na klidném průběhu státního převratu v posledních říjnových dnech 1918 a nesli také velký díl odpovědnosti za převzetí státní moci i samosprávy ve městě.
V prvních obecních volbách v samostatném státě 1919 zvítězili národní socialisté před národními demokraty, českými sociální demokraty, německou jednotnou stranou, lidovci, německými sociálními demokraty a Zátkovými staročechy, vystupujícími pod hlavičkou Národní rady. Starostou byl zvolen národní socialista O. Svoboda, jeho náměstky národní demokrat F. Zdráhal a sociální demokrat A. Kříž. Pokus o komunistický převrat v prosinci 1920, který se projevil zastavením tramvajové dopravy a stávkou v několika zdejších továrnách, vyvrcholil obsazením Hardtmuthovy tužkárny. Rychlý policejní zásah jej však v zárodku zmařil. Po celou meziválečnou dobu zůstávali nejsilnější politickou stranou v Českých Budějovicích národní socialisté, kteří pravidelně, v parlamentních i obecních volbách, získávali více než 20 % hlasů, za nimi se umisťovali lidovci a národní demokraté (obojí kolem 15 %). Komunisté, poprvé kandidující v obecních volbách 1923, dočasně předstihli sociální demokraty, ale později zaznamenávali stálý pokles; 1935 nezískali ani 4 % hlasů. Ze čtyř českobudějovických starostů mezi světovými válkami byli dva národní socialisté: O. Svoboda a A. Neuman, jeden národní demokrat Bedřich Král (1870—1938) a jeden lidovec Albín Dlouhý (1884—1958). Roku 1934 došlo na radnici k politické krizi, když se reprezentanti nejsilnějších stran vzdali mandátů a obecní zastupitelstvo bylo rozpuštěno. Do 1937 pak vedl městskou správu vládní komisař A. Soumar.
Politické strany ovlivňovaly veřejné mínění ve městě zejm. prostřednictvím tisku: sociální demokraté vydávali noviny Jihočech, národní socialisté Stráž lidu, lidovci Hlas lidu, národní demokraté Republikán, komunisté Jihočeský dělník, agrárníci Pošumavský kraj, určený venkovskému obyvatelstvu. Jediné Jihočeské listy byly na politických stranách nezávislé. Německé politické strany sestavovaly pro obecní volby zpravidla společnou kandidátku s výjimkou sociálních demokratů, jimž se však od budějovických Němců dostávalo jen malé podpory. V parlamentních volbách získávala nejvíce hlasů křesťansko-sociální strana. Od 1934 působila ve městě Sudetendeutsche Heimatsfront, o rok později přejmenovaná na Sudetendeutsche Partei, jejímiž čelnými představiteli byli H. Westen a F. David. Ve volbách 1935 se jí podařilo soustředit 58 % německých hlasů, přesto křesťansko-sociální stranu volilo ještě 23 % českobudějovických Němců. Výsledky posledních parlamentních (1935) i obecních (1937) voleb před druhou světovou válkou potvrdily prvořadé postavení národněsocialistické strany mezi českými voliči. Její předák A. Neuman se stal 1937 starostou města.
Druhá republika přivodila i v Českých Budějovicích podstatné omezení politické plurality, které předznamenávalo nástup nacistického totalitního režimu. Jediné legální politické organizace, Strana národní jednoty a Národní strana práce, zde působily od prosince 1938. K dalšímu tzv. zjednodušení politické struktury došlo po zřízení Protektorátu Čechy a Morava, a sice ustavením Národního souručenství. V Českých Budějovicích do něho vstoupilo v dubnu 1939 téměř 98 % dospělých mužů české národnosti a jeho místním vedoucím se stal Vlastislav Zátka (1887—1964). Zdejší pobočka se alespoň pokoušela brzdit snahy o začlenění města do německé jazykové enklávy. Totalitní režim politicky představovala Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, vedená v Českých Budějovicích H. Westenem.
Po válce zesílil ve městě vliv komunistické strany, která zde obnovila činnost jako první. Její člen R. Bureš byl předsedou Krajového národního výboru. Nejvíce příznivců měla mezi dělníky v okrajových čtvrtích. Hlavním mluvčím národních socialistů, opírajících se ponejvíce o úředníky a živnostníky, byl bývalý starosta A. Neuman, lidovou stranu reprezentoval kaplan J. Plojhar a sociálnědemokratickou Mirko Sedlák (1913—1981). Každá politická strana vydávala týdeník: komunisté Jihočeskou pravdu, národní socialisté Naši svobodu, lidovci Hlas lidu a sociální demokraté Jihočecha. Poměr sil mezi jednotlivými politickými stranami ve městě prokázaly volby 1946. Národní socialisté, za něž zde na předním místě kandidovala Milada Horáková (1901—1950), navázali na své předválečné postavení ziskem téměř 40 % hlasů. Za nimi se umístili komunisté s bezmála 30 %, lidovci s 23 % a sociální demokraté s 12 %. Tomu odpovídalo i složení Místního národního výboru, v němž za předsednictví A. Neumana zasedlo 15 národních socialistů, 12 komunistů, 10 lidovců a 4 sociální demokraté. Ostrý politický zápas se vedl o vlastnictví firmy Monopol v Březí, majetku rodiny Zátkových. Komunisté prosadili 1945 její znárodnění, ale Nejvyšší soud 1947 národní správu zrušil. Tisk nekomunistických stran, Jihočech a Hlas lidu, se marně stavěl na obranu soukromého vlastnictví a živnostenského podnikání. S konečnou platností byla firma znárodněna v březnu roku 1948.
Dne 23. 2. 1948 se na náměstí Přemysla Otakara II. uskutečnila manifestace asi 5 000 lidí. Promluvili na ní přední činitelé zdejších komunistů Jan Bartuška (1908—1970) a R. Bureš. Další vývoj předznamenala činnost akčních výborů Národní fronty ve městě. Krajský akční výbor, ustavený 24. 2. 1948 za předsednictví J. Bartušky, rozhodl o zahájení čistek. Stejný orgán na úrovni okresu se ustavil 25. 2. a 1. 3. 1948 se v Českých Budějovicích uskutečnil první okresní sjezd akčních výborů Národní fronty. Protože jakákoliv společenská aktivita mimo Národní frontu byla zakázána, stalo se původní seskupení politických stran, později i společenských a zájmových organizací definitivně nástrojem přechodu k totalitnímu politickému systému. Roku 1954 byly akční výbory přejmenovány na výbory Národní fronty, která na území města sdružovala několik desítek členských organizací.
Zastrašující úlohu sehrály Lidové milice, jejichž hlídky procházely v únorových dnech městem. Jeden z prvních útvarů zřídili v Lokomotivním depu Československých státních drah. Asi 30 milicionářů v Jihočeských elektrárnách bylo vyzbrojeno starými zbraněmi a náboji z druhé světové války, ale už 25. 2. byly ze skladu zemského velitelství Sboru národní bezpečnosti v Praze dovezeny pušky a samopaly a 28. 2. předány útvarům z českobudějovických závodů. Tam, kde před únorem 1948 nepůsobily závodní organizace Komunistické strany Československa, jako v Igle, byly urychleně ustavovány a organizace nekomunistických stran rušeny, např. i v továrně Koh-i-noor Hardtmuth. Zdejší předáci národně socialistické a lidové strany A. Neuman a J. Plojhar se stali členy nové Gottwaldovy vlády. Všechna rozhodující místa v městské, okresní a později i v krajské správě obsadili komunisté, v ojedinělých případech i členové povolených nekomunistických stran, socialistické a lidové, popř. prověření nestraníci. Politický život ve městě se tím omezil pouze na víceméně pravidelné střídání vedoucích činitelů v rámci kádrové nomenklatury a byl nahrazen pseudovolebními rituály a oficiálními slavnostmi.
Dočasnou změnu v podobě pokusu o reformu totalitního režimu přinesl tzv. obrodný proces roku 1968. V diferenciaci uvnitř vládnoucí strany si konzervativní křídlo zdejších stalinistů, představované krajským tajemníkem Jaroslavem Trojanem (1922—1970), udrželo své pozice, i když on sám musel svou funkci opustit. Aktivitu projevili i někteří lidovci a socialisté, pokoušející se oživit umrtvenou činnost svých stran. Připravovala se obnova sociální demokracie a byl založen Klub angažovaných nestraníků a K 231. Okupace města sovětským vojskem v srpnu 1968 a následující tzv. normalizace potřebné změny znemožnila.
Průběh listopadové revoluce roku 1989, jejímž příznačným projevem byla pravidelná večerní shromáždění na náměstí Přemysla Otakara II., řídilo Koordinační centrum Občanského fóra. Jeho čelnými mluvčími byli Jiří Pospíšil (1949—2024) a Jiří Vlach (* 1952). Dne 7. 2. 1990 zanikla Národní fronta. Z prvních svobodných voleb do Federálního shromáždění a České národní rady v červnu 1990 vyšlo vítězně s velkou převahou Občanské fórum, následováno komunisty, křesťanskými demokraty a sociálními demokraty. V prvních komunálních volbách do nového městského zastupitelstva v listopadu 1990 získalo Občanské fórum 26,5 % hlasů, komunisté 17,9 %, Československá strana lidová 12 %, republikáni 8,7 %, sociální demokraté 7,7 %, zelení 5,3 %, Klub angažovaných nestraníků 3,4 %. Primátorem se stal člen lidové strany Jaromír Talíř (* 1950). V dalších komunálních volbách (1994, 1998, 1999, 2002) dali českobudějovičtí voliči nejvíce hlasů Občanské demokratické straně, jejíž představitel Miroslav Beneš (* 1956) byl primátorem v období 1994—1998. Po něm však zastával tuto funkci zástupce Křesťanské a demokratické strany – Československé strany lidové Miroslav Tetter (1938—2021). Protože z městského zastupitelstva odstoupili všichni občanští demokraté a jeho početní velikost tak klesla pod zákonem stanovenou úroveň, musely se komunální volby v Českých Budějovicích 1999 opakovat. Jejich výsledek se příliš nelišil od předchozích, ale M. Tetter setrval v úřadu primátora a po volbách 2002 v něm byl potvrzen. Volební účast v komunálních volbách: 1990 68,4 %; 1994 53,3 %; 1998 35,9 %; 1999 31,6 %; 2002 35,08 %.
I v parlamentních volbách 1996, 1998, 2002 dosahovala nejvyššího počtu hlasů Občanská demokratická strana. Ze známějších českobudějovických politiků byl do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR za ni zvolen 1996 J. Vlach (1996—1998 místopředseda sněmovny, též v předchozím období 1992—1996), za Křesťanskou a demokratickou stranu – Československou stranu lidovou J. Talíř (1996—1998 ministr kultury ČR), za sociální demokraty Václav Svoboda (* 1948), za komunisty Vojtěch Filip (* 1955), 1998 za Občanskou demokratickou stranu M. Beneš, za KDU-ČSL J. Talíř, za Unii svobody J. Vlach, za komunisty V. Filip a za sociální demokraty Eduard Zeman (* 1948), který byl v letech 1998—2002 zároveň ministrem školství, mládeže a tělovýchovy. Roku 2002 získali poslanecký mandát všichni jmenovaní kromě J. Vlacha a navíc komunista Petr Braný (* 1951). Volební účast byla 1998 73,3 %, 2002 55,11 %. V senátu zastupoval volební obvod České Budějovice od 1996 občanský demokrat J. Pospíšil, který 2000 svůj mandát obhájil. Účast v druhém kole voleb 2000 byla pouhých 17,66 %. Ve volbách do zastupitelstev obnovených krajů 2000 a 2004 zvítězila opět Občanská demokratická strana (35,48 a 52,18 %), jejíž představitel Jan Zahradník (* 1949) se stal hejtmanem Jihočeského kraje. V referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii v červnu 2003 se za účasti 53,78 % oprávněných občanů v Českých Budějovicích kladně vyslovilo 78,57 %, záporně 21,43 %. Kandidáti Občanské demokratické strany dosáhli největšího počtu hlasů i ve volbách do Evropského parlamentu 2004 (36,88 %) před komunisty (18,81 %), Sdružením nezávislých a Evropských demokratů (11,66 %), sociálními demokraty (7,67 %), křesťanskými demokraty (6,27 %) a dalšími. Volební účast byla 28,76 %.
AUTOR:
doc. Robert Sak
BEZECNÝ, Zdeněk. Němci se nebojí nikoho mimo Boha a prince Schwarzenberga. Bedřich ze Schwarzenberku a volby do říšské rady v roce 1897. In: Jihočeský sborník historický. České Budějovice: Jihočeské muzeum, 2003, roč. 72. ISBN 80-86260-32-1.
HOUSKOVÁ, Hana. Květnové volby 1935 a jejich místo v politickém vývoji Českých Budějovic. In: Jihočeský sborník historický. České Budějovice: Jihočeské muzeum, 1966, roč. 35, s. 158—173. ISSN 0323-004X.
KING, Jeremy Rupert Nicolas. Budweisers into Czechs and Germans : a local history of Bohemian politics, 1848-1948. New Jersey : Princeton University Press, c2002. 284 s. ISBN 0-691-04892-4.
KOBLASA, Pavel. Osudy a složení českobudějovického městského zastupitelstva v letech 1918—1939. In: Staré Budějovice: sborník prací k dějinám královského města Českých Budějovic. České Budějovice: Historicko-vlastivědný spolek, 2005. sv. 1. ISSN 1804-3186.
KRATOCHWIL, Karl a MEERWALD, Alois. Heimatbuch der Berg- und Kreisstadt Böhmisch-Budweis: mit einer Sammlung von alten und neueren Sagen. Böhmisch Budweis: Karl Kratochwil & Comp, 1930. 568 s.
[s. 367—419, 427—432, 483—510.]NIKRMAJER, Leoš. Českobudějovický pakt – pokus Augusta Zátky o místní česko-německé vyrovnání v letech 1906—1914. In: Staré Budějovice: sborník prací k dějinám královského města Českých Budějovic. České Budějovice: Historicko-vlastivědný spolek, 2005. sv. 1. ISSN 1804-3186.
PECHA, Miloslav. K činnosti české a německé politické reprezentace v Č. Budějovicích před první světovou válkou. In: Jihočeský sborník historický. České Budějovice: Jihočeské muzeum, 1978, roč. 47, s. 145—159. ISSN 0323-004X.
PECHA, Miloslav. Státní převrat v říjnu 1918 v Českých Budějovicích: předpoklady, průběh a význam. 1. vyd. České Budějovice: Studio Gabreta, 1999. 185 s., [6] s. obr. příl. ISBN 80-238-4734-1.
PETRÁŠ, Jiří. České Budějovice – poslední dny války, první dny míru. In: Staré Budějovice: sborník prací k dějinám královského města Českých Budějovic. České Budějovice: Historicko-vlastivědný spolek, 2005. sv. 1. ISSN 1804-3186.
RADA, František. Když se psalo T.G.M.: České Budějovice v prvním desetiletí republiky. 1. vyd. České Budějovice: Růže, 1970. 297 s.
[s. 70—92.]SCHINKO, Jan. České Budějovice 1948–1989: když se psalo, co se smělo. 1. vyd. České Budějovice: Milan Binder, 2006. 383 s. ISBN 80-903636-1-X.
ŽÁČEK, Pavel. Proti vnitřnímu nepříteli. Nástin činnosti správy StB České Budějovice v roce 1989. In: Jihočeský sborník historický 2004. České Budějovice 2004, roč. 73, s. 215—230. ISBN 80-86260-43-7.