Mareš Štěpán Mikuláš

Po vyučení pracoval jako malíř smaltu v českobudějovickém Sfinxu, odkud přešel do keramické dílny Jihotvaru v Hrdějovicích. Kromě práce s glazurami navrhoval užitou keramiku. Později se živil jako propagační výtvarník. V mládí byli jeho učiteli a rádci malíř T. Pchálek a grafik J. Halla. Po roce 1990 se mohl naplno věnovat vlastní tvorbě, především malbě a kresbě. Byl zakládajícím členem výtvarné skupiny Kruh 89, do jejíhož časopisu Invence (1990, 1991) kreslil a psal svérázná dílka. Pravděpodobně od 90. let 20. století začal používat křestní jméno Mikuláš, aby se odlišil od stejnojmenného kreslíře. Žil a tvořil v Českých Budějovicích, na chalupě u Lomce a v Protivíně. Od konce 70. let 20. století vystavoval na mnoha samostatných i kolektivních výstavách doma i v zahraničí (Rakousko, Německo, Irsko). 
Pro Marešovu originální a těžko zařaditelnou tvorbu je zásadní úzké sepětí s literaturou, s ruskými autory, s dílem Franze Kafky (obrazy Touha stát se Indiánem, 1988; Venkovský lékař, 1992), Jamese Joyce, a především Alfreda Jarryho, tvůrce koncepce patafyziky, která vyhovovala Marešově hravosti stejně jako surrealismus. Inspirovala jej jihočeská krajina (obraz Klokočín, 1984) a po roce 1989 také cesty do Paříže, Benátek, Bretaně a Normandie. Kromě maleb vytvořil řadu kreseb, které uplatnil v drobných publikacích a bibliofiliích: Sny (1996), Pařížské červánky (1997), Pařížský adresář I. – III. (2003, 2004), Bretaň – Normandie (2006) z cyklu Atlas mého srdce, Ordre Alphabétique; abecední pořádek (2007), kalendáře a další. Důraz kladl také na písmo svých textů, které jsou často rovnocennou součástí kreseb. Spolupracoval s českobudějovickou galerií a literární kavárnou Měsíc ve dne a s ní spojenou Agenturou eF, kde vyšla řadu jeho drobných tisků, a s občanským sdružením Hortensia. Některé publikace byly vydány ke Dnům francouzské kultury v Českých Budějovicích. Spolu se Stanislavou Brůhovou (* 1959) vytvořili knihu fotografií a kreseb Zlatý voči, aneb, jinak se nic nestalo (2010). Ilustroval knihy Davida Jana Žáka Výlet zpátky (1996), Jiřího Černohlávka Básně (2010) a Petr Porcal – Smrtí vše nekončí (2015). Podílel se na tvorbě animovaných filmů Ludmilka (2011), Pisoár na Montmartru (2013) a Putování Jana Zrzavého po zarostlých chodníčcích osudu z rodné Okrouhlice do Zeyerových Vodňan (2014). Vytvořil také mnoho hravých objektů z různých materiálů, které umístil ve svém dnes už neexistujícím Muzeu dada v Protivíně. Jeho tvorba je zastoupena v Alšově jihočeské galerii, Royal Hibernian Academy of Arts v Dublinu, Sbírce děl výtvarného umění města Planá a v soukromých sbírkách v ČR, Rakousku, Francii, Německu a USA.